Dobrovský Josef

Dobrovský Josef, * 17. 8. 1753, † 6. 1. 1829, český jazykovědec, zakladatel slavistiky a historik. Největší osobnost českého osvícenství a vůdčí duch první fáze českého národního obrození. Od následující jungmannovské generace obrozenců se odlišoval skeptickým postojem k možnosti oživení češtiny jako literárního jazyka a nesouhlasem s vyzdvihnutím ideje národa na nejvyšší místo hierarchie hodnot; dokladem jeho postoje je odmítnutí pravosti Rukopisu Zelenohorského. Po studiích vstoupil v roce 1772 do jezuitského řádu, knězem vysvěcen až po zrušení řádu 1786. V letech 1776 – 87 vychovatel u hraběte Nostice, poté působil v josefínském generálním semináři v Hradisku u Olomouce a po jeho uzavření 1790 penzionován. Jako host žil do konce svého života u Nosticů v Praze. Vědeckou činnost zahájil kritickými analýzami textů starých, zejm. českých památek, z nichž nejproslulejší je Fragmentum Pragense Euangelii s. Marci vulgo autographi (Pražský zlomek evangelia sv. Marka); k starým českým dějinám se vrátil později v souboru Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen (Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů). Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a literatury mají epochální význam jeho Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury), Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice jazyka českého) a Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník). Jazyk a literaturu Dobrovský chápal jako výraz celkového kulturního a politického vývoje; proto za vrcholnou fázi vývoje starší české literatury a jazyka považoval rudolfínskou dobu, jejíž jazyk vzal za základ své kodifikace spisovné češtiny. Pro slavistiku má základní význam jeho práce Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris (Základy jazyka staroslověnského). Studie k českým dějinám Geschichte der böhmischen Pikarden und Adamiten (Dějiny českých pikartů a adamitů) nesou výrazné stopy filozofického zaměření svého autora.

   Úvod