Ferdinand I. Habsberský

Ferdinand I. Habsburský, * 10. 3. 1503, † 5. 7. 1564, český a uherský král od roku 1526, římskoněmecký král od 1531, římskoněmecký císař od 1556; syn Filipa I. Sličného a Johany Šílené. Zakladatel rakouské linie Habsburků. Vychován ve Španělsku, vyslán do Nizozemí. Po smrti Maxmiliána I. bylo rakouské dědictví 1520 – 22 rozděleno mezi Ferdinanda I. Habsburského a jeho bratra Karla V.; Ferdinand I. Habsburský obdržel wormskou smlouvou v roce 1520 Rakousy a část alpských zemí (Korutany, Štýrsko, Kraňsko), 1521 državy v severní Itálii, 1522 Tyrolsko a habsburské země ve Švábsku (tzv. přední země). Obratný politik, usiloval o pevné spojení a centrální řízení získaných i zděděných zemí, vystupoval proti stavům i nekatolickému náboženství. Od roku 1521 manžel Anny Jagellonské (1503 – 1547), 1526 po smrti jejího bratra Ludvíka byl zvolen králem v Čechách a Uhrách; prosazoval dědičnost trůnu a absolutistické tendence. 1547 potrestal odpor českých stavů konfiskacemi a zejm. omezením pravomocí měst. Odrazil útoky Turků, kteří po bitvě u Moháče 1526 ohrožovali jeho země. Od roku 1521 zastupoval Karla V. v německé říši, usiloval o rekatolizaci, 1555 přispěl k uzavření augšpurského náboženského míru. Od roku 1556 po počátečním nepřátelství vůči nekatolíkům usiloval o náboženský smír s protestanty a reformu katolické církve, dal podnět ke svolání tridentského koncilu. O rekatolizaci usiloval mírnými prostředky, zejm. působením jezuitů, které povolal do země. Založil koleje ve Vídni, Praze a Innsbrucku a svěřil jezuitům dohled nad školstvím. Pokusil se o centralizaci správy habsburských zemí, v roce 1552 vytvořil říšskou dvorskou radu a 1556 dvorskou válečnou radu. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Krajina).

     Úvod