Jan Lucemburský

Jan Lucemburský, * 10. 8. 1296, † 26. 8. 1346, král český v letech 1310 – 46, titulární král polský 1310 – 35, hrabě lucemburský, generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích; syn hraběte Jindřicha Lucemburského, pozdějšího římskoněmeckého krále a císaře Jindřinicha VII., otec pozdějšího krále a císaře Karla IV., Jana Jindřicha Lucemburského, Václava, pozdějšího vévody lucemburského, a pěti dcer, z nichž významná Jitka, manželka francouzského krále Jana II. Dobrého. Vychován na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného. V roce 1310 uzavřel ve Špýru (Speyer) sňatek s Eliškou Přemyslovnou, což mu otevřelo cestu k českému trůnu, který vybojoval v zápase s Jindřichem Korutanským. Korunovace v roce 1311 byla podmíněna tzv. inauguračními diplomy, jež si vymohla česká šlechta. Po překonání rozporů s českou šlechtou v tzv. domažlickém míru 1318 se orientoval na zahraniční politiku, v níž zprvu podporoval římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům; v roce 1322 získal od něj jako trvalou zástavu Chebsko, 1319 – 29 připojil k české koruně Horní Lužici a 1335 většinu slezských knížectví. 1335 se vzdal nároků na polskou korunu, 1330 – 33 se pokusil v severní Itálii vybudovat signorii pod svým vedením. V roce 1334 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou a v témže roce jmenoval staršího syna Karla markrabětem moravským, ve skutečnosti mu přenechal správu českých zemí. Napětí mezi ním a Karlem bylo odstraněno 1341, od té doby podporoval jeho úsilí získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora, s nímž se v roce 1336 rozešel. 1346 jako kurfiřt odevzdal hlas v Karlův prospěch, brzy poté padl na straně Francie v bitvě proti Anglii u Crécy (Kresčaku).

   Úvod