Patočka Jan
Patočka
Jan, * 1. 6. 1907, † 13. 3. 1977, český filozof; bratr F. Patočky a C. Patočky.
Žák N. Hartmanna, M. Heideggera a E. Husserla. Český sekretář Pražského
filozofického kroužku. Po roce 1945 přednášel na Univerzitě Karlově v
Praze o předsókratovské filozofii, o Platónovi, Aristotelovi, G. W. F.
Hegelovi a o Husserlově fenomenologii. Po 1948 donucen odejít z univerzity;
zprvu v Masarykově ústavu, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde se
zabýval J. A. Komenským a v 60. letech překlady G. W. F. Hegela. Koncem 60.
let mohl opět publikovat a přednášet, po roce 1968 byl znovu donucen odejít
z univerzity. V roce 1977 jeden ze tří prvních mluvčí Charty 77. – Jeho
filozofie je pokračováním myšlenkové tradice J. A. Komenského, T. G.
Masaryka a E. Husserla, jejímž smyslem je úsilí o zakotvení mravního rozměru
člověka ve věku, který tento rozměr popírá. Navazoval těsně na
fenomenologii, avšak modifikoval ji podněty, které přinesla Heideggerova
ontologie. Jeho ústředním tématem byla analýza a popis „přirozeného světa“
(Přirozený svět jako filozofický problém). Postupem doby však překonal
rámec Husserlovy fenomenologie; od popisu struktur světa přešel k jejich
zakotvení v ontologickém pohybu a zkoumal vzájemnou souhru a odkázanost
lidské existence a světa. Pracoval na fenomenologické filozofii, která chápe
existenci na základě trojice základních existenciálních pohybů
sebezakotvení (nacházení místa ve světě), práce (kterou se člověk udržuje
ve světě) a sebepřesahování (člověk přesahuje svět okamžité danosti a
dokáže se vztahovat ke světu jako celku). V tomto období ovlivněn zejm. M.
Heideggerem a H. Arendtovou. Zabýval se dějinností konečné existence, která
vykračuje z mytického světa tím, že se rozhoduje pro svobodu a odpovědnost
(Kacířské eseje o filozofii dějin). Další díla: Negativní platónismus,
Tři studie o Masarykovi, Sókratés, Platón a Evropa a
jiná.