Václav II.
Václav
II., * 27. 9. 1271,
† 21. 9. 1305, český král od roku 1283, polský král od 1300 z rodu Přemyslovců;
syn Přemysla II. Otakara a Kunhuty, otec Václava III. 1278 – 83, v době
jeho nedospělosti, vládl v Čechách Otta Braniborský, na Moravě německý
král Rudolf I. Habsburský. 1279 – 83 uvězněn Ottou Braniborským na hradě
Bezdězu a v Braniborsku. V roce 1283 jeho návrat byl vykoupen českými stavy.
Zpočátku vládl Václav II. pod vlivem Záviše z Falkenštejna. V opozici
proti Závišovi z Falkenštejna stála skupina pánů kolem biskupa Tobiáše z
Bechyně a Purkarta z Janovic. V důsledku jejich intrik byl Záviš v roce 1289
zajat a 1290 popraven. Od Rudolfa I. Habsburského získal Václav II. potvrzení
kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka.
1304 – 05 zvítězil ve válce s Albrechtem I. Habsburským. V zahraniční
politice se snažil rozšířit vliv do okolních zemí; pokusil se ovládnout Míšeňsko,
1291 připojil Chebsko. V roce 1300 byl korunován v Hnězdně polským králem
a uzavřel manželství s dědičkou polského trůnu Eliškou Rejčkou. 1301
(po vymření Arpádovců) přijal pro svého syna Václava III. korunu
uherskou, kterou mu nabídla část uherské šlechty. Moc v Uhrách však neudržel.
Ve vnitřní politice dbal o všestranný rozvoj země. V době rozmachu těžby
stříbra (zejména v Kutné Hoře) vydal Horní zákoník Václava II. a nechal
razit novou kvalitní minci pražský groš. Neuspěl v pokusech o založení
vysokého učení v Čechách a o kodifikaci právních zvyklostí.
