Václav IV.

Václav IV. Lucemburský, * 26. 2. 1361, † 16. 8. 1419, český král od roku 1378 a římský od 1376 (samostatné vlády se ujal 1378); syn Karla IV. a Anny Svídnické, bratr Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého. Českým králem byl korunován 15. 6. 1363, římským panovníkem zvolen 10. 6. 1376 a v Cáchách korunován 6. 7. 1376. Od roku 1378 byl nucen zaujmout stanovisko k velkému západnímu rozkolu, 1383 pod tlakem francouzské diplomacie upustil od římské korunovační jízdy. Neutrálním postojem k papežům v Římě a Avignonu vyvolal konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který podporoval papeže v Římě a usiloval o větší politický vliv církve v českých zemích. Střet vyvrcholil v roce 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací. Nekoncepčně a nedůsledně řešil konflikt s vyšší šlechtou, která se zformovala v panskou jednotu a chtěla získat rozhodující podíl na řízení českého státu. V roce 1394 byl v Králově Dvoře zajat panskou jednotou, spolupracující s markrabětem Joštem Lucemburským; osvobozen až po zásahu Jana Zhořeleckého. 1400 zbaven porýnskými kurfiřty důstojenství římského krále, ač titul dále užíval. V roce 1402 opět zajat nespokojenou šlechtou a bratrem Zikmundem, internován ve Vídni, po útěku byl donucen uznat 1403 – 05 požadavky vyšší šlechty. Od konce 14. stol. podporoval (spolu se svým dvorem a rádci) reformní hnutí, které požadovalo nápravu církve a křesťanství v mezinárodním měřítku. Otevřenou podporu poskytl Husově skupině, jíž v roce 1409 Dekretem kutnohorským předal kontrolu nad univerzitou pražskou. 1412 zaštítil prodej odpustků a ocitl se ve sporu s J. Husem. Proti sílícímu husitství nezasáhl a pasívním postojem dal volný průchod událostem, které vyústily v husitskou revoluci. V roce 1419 ještě dodatečně legalizoval defenestraci na Novém Městě pražském.  

   Úvod