Zikmund Lucemburský
Zikmund
Lucemburský, * 14.
2. 1368, † 9. 12. 1437, uherský král od roku 1387, český král od roku
1419, římský král od roku 1410, římský císař od roku 1433; syn Karla
IV. a Alžběty Pomořanské, bratr Václava IV. a Jana Zhořeleckého, manžel
Marie Uherské a Barbory Celské; otec Alžběty Lucemburské. 1373 obdržel
Braniborsko a byl předurčen na polský trůn (1379 byl zasnouben s Marií,
dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Velikého), v zápase o polskou
korunu 1382 – 84 byl poražen. V roce 1385 vpadl do Uher a 31. 3. 1387 dosáhl
královské korunovace. Z finančních důvodů 1388 zastavil bratranci Joštovi
Lucemburskému Braniborsko. Jako uherský panovník bojoval s Benátkami o
dalmatské pobřeží a bránil expanzi osmanských Turků na Balkáně. 28. 9.
1396 byla Turky poražena jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole. V
roce 1401 byl zajat uherskými šlechtici a internován na hradě Siklos. Po
propuštění podpořil českou vyšší šlechtu proti Václavu IV., od něhož
si roku 1402 vynutil jmenování správcem Českého království a fakticky vládl
v Čechách, což vzbudilo značný odpor části českého obyvatelstva. Po návratu
do Uherska uklidnil poměry a podnítil prudký hospodářský a kulturní
rozvoj. Za základ panovníkovy ekonomické moci považoval města, která
podporoval udělováním privilegií. Zastával podřízenost církve světské
vládě. 1403 – 04 po sporu s papežem zakázal odvádět peněžní dávky
kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně
biskupských. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého
usiloval o římskou korunu. 21. 7. 1411 získal pět kurfiřtských hlasů a s
Václavovým souhlasem se stal faktickým římským králem (slavnostní
korunovace 8. 11. 1414 v Cáchách). V roce 1411 zasnoubil dceru Alžbětu s
Albrechtem II. Habsburským a vytvořil tak předpoklad pro pozdější spojení
uherského, římského a českého trůnu. 1415 odstoupil Hohenzollernům
Braniborsko. Jako římský panovník usiloval o reformu římské církve a
odstranění papežského schizmatu. Proto podpořil svolání koncilu kostnického.
Neúspěšně řešil české problémy. České dědictví se po smrti Václava
IV. snažil získat kombinací politického a vojenského nátlaku, jím vedené
křížové výpravy proti husitům skončily neúspěchem. V roce 1431 jako světský
protektor podpořil konání koncilu basilejského. V létě roku 1436 byl přijat
po ujednání kompaktát a dalekosáhlých ústupcích za českého krále i
husity. Poslední rok vlády věnoval plánům reformy vnitřního uspořádání
Svaté říše římské.